Chtěla bych se s Vámi podělit o incident, který se mi dnes ráno stal.
Po bujarém víkendu, kdy jsem velkolepě s většinou z Vás oslavila své 25. narozeniny, jsem hned v pondělí ráno dostala další lekci ze života.
Cestou do práce jsem v půl 8 ráno nastoupila do metra ve stanici Hl. nádraží ve směru na Muzeum.
Jako obyčejně jsem nastoupila a rovnou si stoupla ke dveřím, protože na muzeu vždy vystupuji a přestupuji na linku A. Upozorňuji, že cesta trvá cca 2 minuty. Možná méně.
Po nastoupení jsem zaslechla velice sprosté nadávky směřované na ženu. Byla to opravdu nevybíravá slova. Vzhledem k tomu, že jezdím metrem často, nevěnovala jsem tomu pozornost, protože vím, že takové věci se dějí často.
Nadávky pokračovaly a já je slyšela čím dál hlasitěji, proto jsem se otočila, abych se podívala, kdo na koho křičí. Jak velké to bylo překvapení, když jsem zjistila, že tato slova zřejmě patří mně, protože muž, který křičel, se díval právě na mě. Seděl na sedačce asi 4 metry ode mě. Jednalo se o muže menšího vzrůstu, romské národnosti, bez roušky a zcela určitě pod vlivem alkoholu nebo drog. Upozorňuji, že toho muže jsem nikdy předtím neviděla a ani nevím, čím jsem jej tak neuvěřitelně pobouřila. Možná svým zevnějškem, přičemž nevím co je na černém svetříku, černobíle sukni po kolena a světlé kabelce pobuřující. Spíš jsem se ale stala obětí náhodného typu. Prostě jsem byla ve špatnou dobu na špatném místě.
Odvrátila jsem zrak a zakroutila hlavou a otočila se zpět ke dveřím. Věděla jsem, že jakákoliv konfrontace s takovým člověkem by skončila rvačkou. Nikomu ale není příjemné, když na něj někdo cizí bezdůvodně pořvává. Hlavou mi prolétlo několik možných řešení. Půjdu k němu, zeptám se, co má za problém a proč na mě křičí.. on by se poté zvedl a došlo by k fyzickému kontaktu. V tu chvíli jsem si sama sebe představila na policejní stanici při výslechu a poté na odběru krve v nemocnici při testech na HIV, žloutenku apod. Následně ten pozdní příchod do práce a popotahovačky s policií…
Nebo zatnu zuby a pěsti a nebudu dělat nic… Rozhodla jsem se pro druhou variantu, celou dobu jsem ale ve skleněných dveřích monitorovala jeho pohyb a byla připravena se bránit, pokud by se o něco pokusil.
Ve stanici muzeum jsem vystoupila a šla k eskalátoru na přestup na linku A. Otočila jsem se, zda mě dotyčný nesleduje, ale zůstal sedět v metru a zřejmě čekal na svou další „oběť“.
Tímto bych chtěla říct, že ačkoliv si každý myslí, že se mu to stát nemůže, tak může. A rozhodně to nemusí skončit takhle poklidně.
Může se to stát komukoliv a kdykoliv, nemusí k tomu být žádný důvod ani podnět. A nikdo se Vás nezastane. Žádná pomoc z okolí nepřijde, musíte se spolehnout sami na sebe.
Nejde říct, že to můžete čekat, protože tohle nikdo nečeká. Alespoň mě se to tedy stalo poprvé. Párkrát jsem sice byla podobné situace svědkem, ale nikdy se nejednalo přímo o mě.
Vždy když děti na tréninku učíme sebeobranu, tak zdůrazňujeme, že v první řadě chceme vždy fyzickému kontaktu předejít. Útočníka slovně upozornit, třeba i několikrát a pokusit se útok odvrátit. Poté, pokud dotyčný nereaguje a zaútočí, pak teprve tehdy sebeobranu použít. Někdy, jako v tomto případě postačí ignorace. Není to tak, že pokud slovní útok ignorujete, tak se bojíte nebo něco podobného. Prostě jenom máte více rozumu než ten druhý a dobře víte, že u opilých nebo zdrogovaných lidí je jakýkoliv pokus o uklidnění naprosto zbytečný a vede pouze k dalšímu útoku.
Dnes jsem se držela 4. zásady Taekwon-Do: sebeovládání. A troufám si říct, že úspěšně. 🙂
Do práce jsem dorazila včas, dokonce jsem si ještě stihla koupit oběd 🙂 Teď si s klidným srdcem dám poslední malý kousek svého narozeninového dortu, který jsem si vzala s sebou.
Mějte se všichni krásně a uvidíme se na soustředění.
Peťa